Navigace
Obsah
Socialistický realismus v Horním Slavkově
Sídliště Horní Slavkov, přestože v současné době není nikde jako příklad uváděno, je jedním z nejvýznamnějších urbanistických a architektonických celků architektury socialistického realismu v Čechách. Velmi výrazná podobnost mezi sorelou v Ostrově a Horním Slavkově je způsobena tím, že plánováním i výstavbou se zabývaly Jáchymovské doly, respektive jejich stavební závod nazývaný Budování. Společným jmenovatelem celé výstavby byli navíc i architekti. Hlavním architektem výstavby v obou městech byl akademický architekt Jaroslav Krauz. Formální dohled nad probíhající výstavbou měli sovětští experti, kteří kontrolovali, zda nově vznikající města svým vzhledem neodporují ideologii.
Socialistický realismus je architektonický styl vycházející z klasicistní tradice, který vznikl ve třicátých letech v Sovětském svazu. Zpočátku se jednalo pouze o příklon k historizující tradičnosti vyjádřené monumentalitou staveb sloužící k vyzdvižení politické moci. Později byla na tento styl naroubována ideologizující teorie o socialistickém realismu. V padesátých letech vliv sovětské tvorby zesílil natolik, že se stal základním principem celé tvorby. Styl výstavby je natolik výmluvný, že nelze pochybovat o období, ve kterém k výstavbě došlo. Centrum nového města má obvykle pravidelný geometrický tvar, v Horním Slavkově se jedná o čtverec, s uzavřeným obvodem, který navozuje atmosféru náměstí historických měst. Náměstí lze z urbanistického hlediska chápat jako římský tábor.
Nejprve se však musíme zabývat tím, proč k výstavbě vůbec došlo. V poválečných letech došlo k odsunu sudetských Němců a počet obyvatel Horního Slavkova klesl na pouhé tři tisíce. V roce 1946 byly v Horním Slavkově provedeny prospekční práce, při kterých byla objevena strategicky významná uranová ruda. Geologická zpráva byla samozřejmě tajná a byla uložena na ústředí Jáchymovských dolů. V roce 1950 se započalo s těžbou a do města začali přicházet brigádníci a dobrodruzi. Jak řekl tehdejší kronikář v duchu ideologie: ,,Do města přichází neustálý proud brigádníků. Je potřeba vydobýt odkryté žíly, razit nové příkopy, hloubit zaražené jámy a těžit tisíce, tisíce tun horniny, aby byl zlomen atomový monopol imperialismu.“ Počet obyvatel Horního Slavkova začal opravdu stoupat a to až na 11000 v letech 1954 až 1956. Tehdy se růst počtu obyvatel zastavil a začal pomalu klesat. V roce 1961 skončila těžba uranu a počet obyvatel se postupně ustálil na dnešním stavu tj., necelých 6 000. Není bez zajímavosti, že v letech 1951 – 1956 byl Horní Slavkov součástí tzv. uzavřeného území, kdy trvale bydlící obyvatelstvo muselo mít povolenky a přechodně příchozí dostávali propustky.
Nově příchozí bylo zapotřebí někam ubytovat. Zpočátku bylo vystavěno dřevěné městečko podobné zlatokopeckým městečkům na Aljašce. Na počátku padesátých let se však plánovalo, že počet obyvatel Horního Slavkova vzroste na 20 000 a proto bylo nutné vybudovat občanskou infrastrukturu. V roce 1951 se započalo s výstavbou hornického sídliště. Tato výstavba probíhala ve dvou etapách, kdy první etapa byla dokončena na přelomu let 1952/1953 a druhá etapa byla dokončena až v roce 1969. V první etapě bylo postaveno 12 dvouletkových domů ubytoven pro brigádníky na Kounici a 45 na sídlišti. Ve druhé etapě bylo postaveno dalších 16 domů a stavby občanské vybavenosti jako například mateřská škola, jesle a stavby na dnešním náměstí – obchodní dům, hotel a Hornický kulturní dům. Není bez zajímavosti, že se na výstavbě bytových jednotek podíleli tehdejší vězni z hornoslavkovské věznice.
Náměstí má čtvercový tvar. Jeho součástí je bývalý Hornický dům kultury a obytně obchodní komplex nazývaný dodnes Brigádník, ale tyto stavby vytváří propojený celek, takže dominantou celého náměstí je bývalý hotel Tatran, dnes sídlo Městského úřadu. Jižní osa vedoucí od Tatranu ven z náměstí prochází jakousi slavobránou se symbolickou trojicí vstupních otvorů. Příčná osa tvoří bulvár a vede k obytným celkům. Ideologie doby předepisovala vyzdvihovat politickou moc, takže celkově převažuje formální efekt nad funkčností.
Stavba náměstí začala v roce 1954 výstavbou obytně obchodního komplexu Brigádník. Je to logické, protože v té době jedenácti tisícové město naprosto postrádalo jakékoliv prostory pro obchod a služby. V tomto komplexu bylo vystavěno 54 bytových jednotek a obchodní prostory s pracovním prostorem 760 m2, skladové prostory byly velké 425 m2. Do obchodních prostor se vcházelo třemi vchody z náměstí, zásobování probíhalo z druhé strany, tedy z prostoru mimo náměstí.
Po válce se zastavil kulturní a společenský život Slavkovských občanů, podle kronikáře to bylo z důvodu, že Němci byli zvyklí scházet se v pohostinství, a tento způsob nevyhovoval novým socialistickým občanům. Pravdou je, že příchozí neměli žádné místo, kde by ke společenským či kulturním akcím mohlo docházet. Ve městě zbyly pouze tři pohostinství a z jednoho z nich, z hostince U červeného vola bylo vybudováno místní ústředí Jáchymovských dolů. Noví obyvatelé vybudovali dřevěný domek, který sloužil, podobně jako pražské divadlo Bouda, jako provizorní kulturní dům. Jmenoval se Kulturní dům S.K. Neumanna. V roce 1954 byl slavnostně položen základní kámen k nové budově kulturního domu. Necelý rok po položení základního kamene, v den Horníků 1956 byl krajským tajemníkem KSČ za veliké účasti občanů Horního Slavkova slavnostně otevřen kulturní dům ROH Jáchymovských dolů. Jeho výstavba stála téměř 10 miliónů korun. V novém kulturním domě bylo kino s šesti sty místy, kavárna, klubové místnosti, malý promítací sál, velké otočné jeviště, taneční sál, přednáškový sál, konferenční místnost, restaurace a knihovna. Obrovské suterénní prostory měly sloužit jako případný kryt pro obyvatele a návštěvníky náměstí. Vzhledem k tomu, že se jedná o Hornický dům kultury, je vyzdoben mozaikami a reliéfy s hornickými motivy. Nechybí ani hornický pozdrav Zdař bůh, což je v nesouladu s tehdejší ideologií.
Se stavbou dominanty náměstí, hotelem Tatran, se začalo nejpozději. Dokončen byl až v roce 1960, rok před ukončením těžby v uranových dolech a po poklesu počtu obyvatel z 11 000 na 6 000. Další léta byl jediným veřejným ubytovacím zařízením ve městě. Po roce 1989 byl zprivatizován a neprobíhala dostatečná údržba nutná k zachování funkčnosti budovy. V posledním roce byl zrekonstruován, ale již neslouží svému původnímu účelu. Hlavními projektanty této budovy byli, již zmíněný akademický architekt Jaroslav Krauz, dále pak Ing. Wendler, Ing. Trojcký, Ing. Strnad, Ing, Sedláček a pan Wiesner. Vedoucím výstavby byl Ing. Popkov.
Hotel Tatran/Městský úřad je čtyřpodlažní budova s třípodlažními bočními křídly, postavená na obdélníkovitém půdorysu. V popředí budovy je jednopatrový rizalit nesený sloupovým, vytvářející dojem podloubí. Tento rizalit je ve druhém patře zakončen poměrně rozlehlým balkónem. Okna objektu jsou trojdílná s jednoduchým lemováním. V přízemí objektu bylo naplánováno obchodní centrum, ve kterém původně byl koloniál, řeznictví, Mléko a pečivo, bufet a Holičství a kadeřnictví. Vstup do hotelové části byl po vnitřních schodištích umístěných v bočních křídlech. V prvním patře se původně nacházela restaurace se salónkem s okny vedoucími na náměstí. Nad okny byly původně umístěny reliéfy se symbolikou pohostinství a hudby. Tyto reliéfy pravděpodobně patří k umělecky nejhodnotnějším v celé budově. Malé hotelové pokoje se nacházely ve druhém a třetím patře.
Dalšími stavbami občanské vybavenosti byla mateřská škola a jesle. Tyto objekty se nacházejí mimo náměstí. Budova jeslí je v současnosti v soukromém vlastnictví a již neslouží svému původnímu účelu. Nicméně je tato stavba vizuálně naprosto shodná s budovou v Ostrově nad Ohří. Mateřská škola svému účelu dodnes slouží. Je to dvoupodlažní budova s rozsáhlým suterénem, který je v současnosti využíván jako kuchyň. Již při stavbě objektu bylo v suterénu vybudováno kryté brouzdaliště pro děti. Bohužel v současné době není bazének využíván, protože již nevyhovuje hygienickým normám a dalším předpisům o provozování veřejného koupaliště.
Závěrem lze říci, že urbanistické uspořádání hornického města zcela odpovídá představě o stavbách ve stylu socialistického realismu. Horní Slavkov by si tedy zasloužil být zařazen mezi města, ve kterých převládá právě tento architektonický styl.
Tento článek je založen na informacích z dobové kroniky Horního Slavkova, na studiu dobové dokumentace a některé části jsou načerpány z operativní dokumentace k rekonstrukci hotelu Tatran, kterou vypracoval Mgr. Lubomír Zeman z Národního památkového ústavu.
Nejprve se však musíme zabývat tím, proč k výstavbě vůbec došlo. V poválečných letech došlo k odsunu sudetských Němců a počet obyvatel Horního Slavkova klesl na pouhé tři tisíce. V roce 1946 byly v Horním Slavkově provedeny prospekční práce, při kterých byla objevena strategicky významná uranová ruda. Geologická zpráva byla samozřejmě tajná a byla uložena na ústředí Jáchymovských dolů. V roce 1950 se započalo s těžbou a do města začali přicházet brigádníci a dobrodruzi. Jak řekl tehdejší kronikář v duchu ideologie: ,,Do města přichází neustálý proud brigádníků. Je potřeba vydobýt odkryté žíly, razit nové příkopy, hloubit zaražené jámy a těžit tisíce, tisíce tun horniny, aby byl zlomen atomový monopol imperialismu.“ Počet obyvatel Horního Slavkova začal opravdu stoupat a to až na 11000 v letech 1954 až 1956. Tehdy se růst počtu obyvatel zastavil a začal pomalu klesat. V roce 1961 skončila těžba uranu a počet obyvatel se postupně ustálil na dnešním stavu tj., necelých 6 000. Není bez zajímavosti, že v letech 1951 – 1956 byl Horní Slavkov součástí tzv. uzavřeného území, kdy trvale bydlící obyvatelstvo muselo mít povolenky a přechodně příchozí dostávali propustky.
Nově příchozí bylo zapotřebí někam ubytovat. Zpočátku bylo vystavěno dřevěné městečko podobné zlatokopeckým městečkům na Aljašce. Na počátku padesátých let se však plánovalo, že počet obyvatel Horního Slavkova vzroste na 20 000 a proto bylo nutné vybudovat občanskou infrastrukturu. V roce 1951 se započalo s výstavbou hornického sídliště. Tato výstavba probíhala ve dvou etapách, kdy první etapa byla dokončena na přelomu let 1952/1953 a druhá etapa byla dokončena až v roce 1969. V první etapě bylo postaveno 12 dvouletkových domů ubytoven pro brigádníky na Kounici a 45 na sídlišti. Ve druhé etapě bylo postaveno dalších 16 domů a stavby občanské vybavenosti jako například mateřská škola, jesle a stavby na dnešním náměstí – obchodní dům, hotel a Hornický kulturní dům. Není bez zajímavosti, že se na výstavbě bytových jednotek podíleli tehdejší vězni z hornoslavkovské věznice.
Náměstí má čtvercový tvar. Jeho součástí je bývalý Hornický dům kultury a obytně obchodní komplex nazývaný dodnes Brigádník, ale tyto stavby vytváří propojený celek, takže dominantou celého náměstí je bývalý hotel Tatran, dnes sídlo Městského úřadu. Jižní osa vedoucí od Tatranu ven z náměstí prochází jakousi slavobránou se symbolickou trojicí vstupních otvorů. Příčná osa tvoří bulvár a vede k obytným celkům. Ideologie doby předepisovala vyzdvihovat politickou moc, takže celkově převažuje formální efekt nad funkčností.
Stavba náměstí začala v roce 1954 výstavbou obytně obchodního komplexu Brigádník. Je to logické, protože v té době jedenácti tisícové město naprosto postrádalo jakékoliv prostory pro obchod a služby. V tomto komplexu bylo vystavěno 54 bytových jednotek a obchodní prostory s pracovním prostorem 760 m2, skladové prostory byly velké 425 m2. Do obchodních prostor se vcházelo třemi vchody z náměstí, zásobování probíhalo z druhé strany, tedy z prostoru mimo náměstí.
Po válce se zastavil kulturní a společenský život Slavkovských občanů, podle kronikáře to bylo z důvodu, že Němci byli zvyklí scházet se v pohostinství, a tento způsob nevyhovoval novým socialistickým občanům. Pravdou je, že příchozí neměli žádné místo, kde by ke společenským či kulturním akcím mohlo docházet. Ve městě zbyly pouze tři pohostinství a z jednoho z nich, z hostince U červeného vola bylo vybudováno místní ústředí Jáchymovských dolů. Noví obyvatelé vybudovali dřevěný domek, který sloužil, podobně jako pražské divadlo Bouda, jako provizorní kulturní dům. Jmenoval se Kulturní dům S.K. Neumanna. V roce 1954 byl slavnostně položen základní kámen k nové budově kulturního domu. Necelý rok po položení základního kamene, v den Horníků 1956 byl krajským tajemníkem KSČ za veliké účasti občanů Horního Slavkova slavnostně otevřen kulturní dům ROH Jáchymovských dolů. Jeho výstavba stála téměř 10 miliónů korun. V novém kulturním domě bylo kino s šesti sty místy, kavárna, klubové místnosti, malý promítací sál, velké otočné jeviště, taneční sál, přednáškový sál, konferenční místnost, restaurace a knihovna. Obrovské suterénní prostory měly sloužit jako případný kryt pro obyvatele a návštěvníky náměstí. Vzhledem k tomu, že se jedná o Hornický dům kultury, je vyzdoben mozaikami a reliéfy s hornickými motivy. Nechybí ani hornický pozdrav Zdař bůh, což je v nesouladu s tehdejší ideologií.
Se stavbou dominanty náměstí, hotelem Tatran, se začalo nejpozději. Dokončen byl až v roce 1960, rok před ukončením těžby v uranových dolech a po poklesu počtu obyvatel z 11 000 na 6 000. Další léta byl jediným veřejným ubytovacím zařízením ve městě. Po roce 1989 byl zprivatizován a neprobíhala dostatečná údržba nutná k zachování funkčnosti budovy. V posledním roce byl zrekonstruován, ale již neslouží svému původnímu účelu. Hlavními projektanty této budovy byli, již zmíněný akademický architekt Jaroslav Krauz, dále pak Ing. Wendler, Ing. Trojcký, Ing. Strnad, Ing, Sedláček a pan Wiesner. Vedoucím výstavby byl Ing. Popkov.
Hotel Tatran/Městský úřad je čtyřpodlažní budova s třípodlažními bočními křídly, postavená na obdélníkovitém půdorysu. V popředí budovy je jednopatrový rizalit nesený sloupovým, vytvářející dojem podloubí. Tento rizalit je ve druhém patře zakončen poměrně rozlehlým balkónem. Okna objektu jsou trojdílná s jednoduchým lemováním. V přízemí objektu bylo naplánováno obchodní centrum, ve kterém původně byl koloniál, řeznictví, Mléko a pečivo, bufet a Holičství a kadeřnictví. Vstup do hotelové části byl po vnitřních schodištích umístěných v bočních křídlech. V prvním patře se původně nacházela restaurace se salónkem s okny vedoucími na náměstí. Nad okny byly původně umístěny reliéfy se symbolikou pohostinství a hudby. Tyto reliéfy pravděpodobně patří k umělecky nejhodnotnějším v celé budově. Malé hotelové pokoje se nacházely ve druhém a třetím patře.
Dalšími stavbami občanské vybavenosti byla mateřská škola a jesle. Tyto objekty se nacházejí mimo náměstí. Budova jeslí je v současnosti v soukromém vlastnictví a již neslouží svému původnímu účelu. Nicméně je tato stavba vizuálně naprosto shodná s budovou v Ostrově nad Ohří. Mateřská škola svému účelu dodnes slouží. Je to dvoupodlažní budova s rozsáhlým suterénem, který je v současnosti využíván jako kuchyň. Již při stavbě objektu bylo v suterénu vybudováno kryté brouzdaliště pro děti. Bohužel v současné době není bazének využíván, protože již nevyhovuje hygienickým normám a dalším předpisům o provozování veřejného koupaliště.
Závěrem lze říci, že urbanistické uspořádání hornického města zcela odpovídá představě o stavbách ve stylu socialistického realismu. Horní Slavkov by si tedy zasloužil být zařazen mezi města, ve kterých převládá právě tento architektonický styl.
Tento článek je založen na informacích z dobové kroniky Horního Slavkova, na studiu dobové dokumentace a některé části jsou načerpány z operativní dokumentace k rekonstrukci hotelu Tatran, kterou vypracoval Mgr. Lubomír Zeman z Národního památkového ústavu.
